Historie budovy

Roku 1330 vystavěl měšťan Dětřich Měčíř na východním horažďovickém předměstí kapli jako pohřební místo své rodiny. Prý již jeho syn Děpold založil při této dnešní kapli klášter. Jisté je, že teprve pan Půta Švihovský z Rýzmberka nechal postavit na místě této původní kaple klášter a kostel pro františkány, a to roku 1504. V druhé polovině 16. století byli odtud mniši vypuzeni a v klášteře se usadili čeští bratři. Proto byl kostel po Bílé hoře znovu vysvěcen a františkáni se zde usadili znovu. Za Štenberků byly klášterní budovy zvětšeny a jeho jmění rozmnoženo. Za panování Josefa II. v českých zemích se již roku 1785 jednalo o zrušení kláštera, ke kterému pak došlo roku 1814. Budovy, které byly ve velmi zuboženém stavu, byly využívány jako dílny a skladiště.

Roku 1853 koupila celý tento komplex i s hospodářským dvorcem nově založená kongregace školských sester de Notre Dame, která se zabývala výchovou dívek. Od této doby byly klášter i kostel co nejpečlivěji udržovány, různými přístavbami z let 1869, 1884, 1891 doplňovány. V letech 1936–1937 byl kostel opraven a před jeho průčelí postavena nová věž.

Kostel je pozdně gotická jednolodní stavba. Loď má tři oddíly, jejichž klenba je nesena dvěma páry opěrných pilířů, které tvoří jakési náběhy k postranním kaplím. Žebra kleneb jsou zapuštěna do těchto kleneb přímo. Kněžiště je tvořeno jedním protáhlým klenebním křížovým polem, uzavřeno pěti stranami osmiúhelníku.

Na severní straně lodi je nápisová deska, která svědčí o založení kostela Půtou Švihovským roku 1504. Je na ní tento nápis: Putha V, de Skala et Riesenberk supremus Regni Judex – Ecclessiam s. Michallis extruxit 1504. Překlad: Pan Půta V. ze Skály a Rýzmberka, nejvyšší sudí království vystavěl kostel sv. Michala roku 1504.

Druhá deska s nápisem na téže straně nám dokazuje, že Václav Vojtěch ze Šternberka nechal roku 1689 kostel obnovit. Stavba tak dostala barokní ráz.

Klášter byl dokončen za doby působení synů Půty Švihovského v Horažďovicích ve 2. desetiletí 16. století. Byl rozšířen v barokním slohu za Šternberků v letech 1685–1709. Klášter má charakteristickou značku doby svého vzniku v tzv. sklípkové klenbě, která je v ambitech obklopujících nepravidelný lichoběžníkový rajský dvůr, ve fortně i v někdejší kapitulní síni.

Sklípkové (diamantové) klenby jsou dekorativním motivem zcela pozdní gotiky, který se v jihočeské oblasti poměrně hojně vyskytuje. Povrch klenby je rozčleněn do drobných políček (sklípků), která navazují na svazky ostře hraněných výběhů z pilířů nebo ze stěn. Na klenbě vytvářejí sklípky kaleidoskopické obrazce. Dojem zesiluje dopad a odraz světla.

Klášter přiléhá k severní straně kostela. Má v podstatě čtyřkřídlou dispozici, přičemž jižní křídlo tvoří rameno ambitu. Ze starého zařízení kláštera nezbylo nic, neboť v minulých letech až do konce října 1991 sloužila stavba jako vojenská kasárna.

Největší zajímavostí klášterního kostela je náhrobek Půty Švihovského. Původně byl umístěn těsně u hlavního oltáře, nyní se nachází v jižní zdi kostela. Z dolní strany náhrobku se vztyčují dva útlé sukovité kmeny, které tvoří arkádu ve tvaru oslího hřbetu, rámující celou Půtovu postavu v centru desky. Oba kmeny, z nichž vyrůstají v horní části ornamentálně rozložené listy, jsou nahoře svázány, tento bod leží na středové ose náhrobku. Arkáda není plošná, ale předstupuje před pozadí.

Do takto orámovaného prostoru je pak situována postava zemřelého, která vytváří působivé napětí a navozuje dojem odpoutání od pozemského světa. Tento pocit vzniká především tím, že lze těžko rozhodnout, zda postava stojí nebo leží. Urostlé tělo je kryto brněním, a přece působí nezávisle na své tíži. Otevřené oči a postoj, zdůrazněný lvem pod nohama a praporcem v rukou, jsou v rozporu jak s nakloněním hlavy na stranu tak i s poduškou pod hlavou, napjatou mezi arkádou, což svědčí pro polohu vleže.

Půtova tvář je oválná, masívní, s podbradkem a silnými rty, lemovaná zkadeřenými, ornamentálně propracovanými vlasy, které spíná čelenka zdobená perlami a kameny. Malířsky působící obličej s melancholickým výrazem a otevřenýma očima nenaznačuje určitý věk, je uzavřený do sebe. Půtův výraz je ještě plně středověký, je to obraz ideálního šlechtice.